Letos vyrážíme už ve čtvrtek z Tehovce od pumpy. Už teď se těšíme na držťkovou polívku, kterou máme slíbenou ve Vrdech v bufáči. Fakt skvělá. Napapaný pokračujem v cestě, která je absolutné přeplněná, jak se lidi snaží vyhnout D jedničce. V hotelu FIS, přímo pod skokanskými můstky na Štrbském Plese nás očekává uvítací výbor v čele s Ewkou a Kingem. Fasujem panáka na uvítanou, barevný papírový náramky a tašku s laskominkami. Dáváme se trochu do gala a hurá do restaurace, dneska ale opatrně, zítra se jede na vyjížďku. V deset se vyjíždí na Spišský Hrad, tak sedláme plechové Indiány a jedem. Pěkně ve formaci, vesťáci fungujou. Mňam. Po cestě doufáme, že zadní parkoviště bude blíž ke hradu, než to od Podhradie. Asi bylo, ale 300 výškových metrů nás stejně neminulo. Někteří jedinci šli závěrečný trhák po čtyřech. Když se dokocháme vyhlídkou, jedem do Levoče. Na náměstí celkem mrtvo, jedni jdou na oběd, jedni prohlížejí památky. My patříme do té první skupiny. Dali jsme si krojovaná jídla, když už jsme na Slovensku a musím konstatovat, že gazdovské pirohy byly výborné, jen tou vyprážanou slaninkou trochu moc šetřili. Po návratu na hotel všichni letíme pod sprchu, protože 35°C se dokáže podepsat i na indiánech. Když už máme konečně natočený pivo v baru, začínají se stavět stany na zítřejší vaření. Tak zase nic, pivo nepivo, pěna nepěna, musíme jít taky, abychom si obsadili místo podle rozpisu. Kdo to včas neudělá, zabere mu místo někdo jinej. No a tak potom sedíme na našem novoučkém „pivním setu“, dobrovolné rychlé spojky zásobují pivem. Slivovici a Jacka máme vlastní, sedíme, kecáme, sledujeme cvrkot a je nám fajn. Večer potom už v teple restaurace ještě chvíli spočinem a najednou je půl třetí, tak jdem spát. V sobotu ráno pomaloučku vynášíme proviant a kotlík. Carlos s Láďou krájejí cibuli a maso, Petrunka obětavě míchá a stíhá i přikládat. K tomu nám hraje skvělá kapela, atmosféra jako vždycky na jedničku. Guláš máme vařenej v limitu a během čtvrthodiny nám ho lidi doslova sežerou. Vlastním tělem bráním zbytek alespoň pro naše lidi. Ve dvě, přesně podle předpovědi začíná ne pršet, ale lejt. Zrovna když hrajou ty největší pecky se vaření guláše mění na malej Woodstock. Krása. V mezeře mezi lijáky fofrem balíme mokrej stan a přesunujem se do Stanbaru, protože tam mají co? Protože tam mají Plzeň. Sedíme až do tmy a v osm se rozpouštíme, jdem spát. Jsme utahaný jak indiánský koťata. Ráno má pršet. Neprší, leje. Na place před hotelem leží trosky stanů, který nevydržely nápor vody z noční bouřky. Vypadá to tam jak po bitvě u Lipan a my se teď právě do bitvy se živly taky pouštíme. Obléct nepromoky a jedem domů..Prší až do Valmezu. Všechny rozumný hospody na cestě zavřený nebo narvaný. Nakrměj nás nakonec až někde za Kutnou Horou, takže je to vlastně už skoro večeře. Domů do Prahy dorážíme utahaný ale spokojený. P.S. … a ten diplom za vítězství ve zlatém pásmu a tu zlatou medajli si dáme kam? Si dáme do rámečku!!! Pro IMRG Indian-Praha: Joly
top of page
bottom of page
Comments