Indian Riders Fest 2022, České Budějovice - z pohledu Peťule

V pátek 10.6. 2022 se část jezdců ze Severozápadní divize společně vydala směr České Budějovice. V Budějkách se tento víkend totiž konala asi největší moto akce tohoto roku – Indian Riders Fest. Cesta nám ubíhala poměrně dobře, byť byl docela silný provoz. Míjeli jsme spoustu zajímavých míst například zámek Konopiště, město Tábor a další. Na oběd jsme se zastavili v Miličíně, kterému se přezdívá Česká Sibiř. Přilákalo nás to do Motobistra, každý z nás si zde přišel na své. Jako bonus zde bylo vystaveno několik historických i současných motocyklů a věcí z motosvěta. Po krátké pauze jsme ale pokračovali dál. Těsně před Budějovicemi mi zvonil mobil a bylo mi oznámeno, že v místě našeho měsíce zarezervovaného a zaplaceného ubytování je plno, prostě sorry… To fakt chceš… Díky této akci bylo všude obsazeno. Naštěstí byla paní z původního hotelu tak ochotná, že než jsme se tam s Mary dokodrcaly, tak nám našla ubytování nové.

Po tom, co jsme už konečně dorazily na hotel, jsme se v poklidu vybalily a daly si příjemně osvěžující sprchu. Následně jsme opět osedlaly Scoutíka a konečně se vydaly směr Výstaviště. Cestou jsme míjely spoustu jiných jezdců na překrásných strojích. V areálu výstaviště jsme již potkávaly naše bratry a sestry, ale skoro nikdo nás v helmě nepoznal… Náš stroj jsme zaparkovaly k ostatním klubovým motocyklům. Protože to bylo nedaleko stánku Indian Praha, pozdravily jsme se s Míšou a dalšíma lidma okolo stánku. Navedli nás na zbytek klubu, který střežil lavičku pod přístřeškem. Když jsme se zjevily, ozval se výkřik na uvítanou, bylo to super!!! Následovalo vítání a vysvětlování našeho zdržení. Po prohození pár slov jsme šly obhlédnout areál, narazily jsme na Ňúmena s jeho „Vostrým“ stánkem. Každý, kdo šel kolem, obdivoval trio Indiánských nožů. Po návštěvě „Vostrého“ stánku jsme si celá naše banda lehounce zapogovala na kapele Hairy Groupies. Kolem šesté večerní se otevřel raut pro majitele VIP Rally Pack. Na výběr bylo všechno možné, ale řízků bylo málo, zmizely hned po otevření rautu. Mezitím co byla část členů na rautu, si zbytek členů nechal udělat airbrush tetování – hlavu Indiana. Našli se i tací, kteří si nechali vytetovat překvapení, na část těla, kam nedohlédnou. Třeba jitrnici, kterou svět neviděl…

Pomalu se blížil koncert kapely Dymytry. Všichni se na tento okamžik moc těšili. Koncert začal se západem slunce, za krásných červánků, které byly předzvěstí krásného počasí následující den. Během koncertu zazněly songy – „Lidice“, ten, kdo zná a ví o jaké souvislosti jde, mohl slyšet přesně 80 let po události tento song. Bylo to velice silné. Pak také song „Jako Indián“ – to bylo hodně ostré, mezi tolika Indiány. Hodně hustá atmoška… Po doznění posledního songu kapela na oko odešla, ale pak se vrátila a rozjela to znovu. Už ale jen na malou chvilku. Nastalo velké finále parádního koncertu, všichni jásali a volali si o další písničku. Bohužel druhý přídavek už nedali. Koncert se povedl a většina zúčastněných si ho užila.

Po koncertě jsme se já a Mary vydaly na hotel. Cestou jsme se zastavily na Budějovickém náměstí. Bylo krásně nasvícené. Na hotelu nám nefungoval kód pro odemčení brány. Naštěstí tam ale byli Francouzi, co neměli klíč. Takže nám otevřeli a my jim odemkly. Plné zážitků jsme padly do svých loží a těšily se, co nám přinese další den.

V sobotu ráno nás probudilo hrozné horko, ale to nám až tolik nevadilo. Studená sprcha to napravila. Po snídani jsme se vydaly - hezky pěšky - na výstaviště, kde se pomalu každý probouzel a chystal na snídani. Hodně oblíbenou otázkou bylo to, jak se kdo vyspal… Během brzkého dopoledne bylo na výstavišti celkem příjemně, chladný vzduch. Ten se ale pomalu a jistě začal ohřívat, slunce také začalo nabírat na síle. Kolem jedenácté dopolední se začaly řadit ženy neboli Lady Riders na spanilou jízdu. S Mary, Kačkou a Peťulou jsme se k nim připojily. V momentě, kdy jsme chtěly, aby nám jedna z Francouzek udělala fotku jen nás čtyř, zakřičela a už to „jelo“. V ten moment k nám začaly za značného jásotu přibíhat okolní ženy a vzniklo něco nevídaného. Z původní čtyř členné fotky, najednou byla fotka o asi 30 ženách. Jedna z žen slavila narozeniny, tak jsme ji rovnou zazpívaly.

Kolem celé neplánované, ale krásné akce se motal známý Francouz John. Vše fotil, tak jsem ho poprosila, jestli nám pošle ty fotky. Slíbil že jo a chtěl si vyfotit „selfíčko“. Pak už se muselo popojet ven z areálu, protože nás bylo hodně a nevešli jsme se. Před branami výstaviště se motal muž v kiltu. Francouzky se s ním fotily a chtěly vědět, zda je tzv. na ostro, a tak mu kilt zvedly a on byl tak jak ho pánbůh stvořil. Ozval se obrovský jásot. Hned ale utichl, protože už se vyjíždělo na spanilku. Ta směřovala k Hluboké nad Vltavou a pokračovala okolní krajinou zpět do Budějovic na náměstí Přemysla Otakara II. Bylo to moc krásné, všichni z okolí mávali, radovali se. Dá se říct, že to byl až euforický zážitek. Možná že i trochu útěk z reality. Novináři ve svých článcích uvádějí, že když začátek kolony přijížděl k Hluboké, konec kolony byl ještě na výstavišti. Je to dost pravděpodobné, bylo nás opravdu hodně. Kolona překrásných motocyklů se pomalu, ale jistě „valila“ na budějovické náměstí, které bylo postupně skoro celé zaplněné motocykly. Kolemjdoucí si fotili detaily na našich motocyklech. Okamžiky na náměstí plném motocyklů byly dechberoucí, stejně jako teplo, které nás pronásledovalo celou spanilku. Přibližně po dvou hodinách se začaly motocykly vracet na výstaviště, někteří jezdci využili krásného počasí a vydali se na poznání okolních míst. Já s Mary jsme si to namířily na výstaviště. Po zaparkování motocyklu jsme se šly podělit o naše zážitky z jízdy s ostatními z klubu. Byt´ bylo docela teplo, v areálu byl stín. To ale neplatilo u místa, kde probíhaly kaskadérské ukázky. Zde bylo ohromné horko. Kaskadér tak „řádil“, že od jeho kol létaly kousky spálené gumy.

Pomalu se blížila šestá večerní a to znamenalo, že se otevře raut. Tak jako v předešlý den. Po celou dobu probíhala registrace „nej“ jezdců a strojů na IRF 2022. Kategorií bylo hned několik – nejstarší jezdec, nejmladší jezdec, nejstarší motocykl a také nejpočetnější skupina v jednotných barvách. Byl to boj, ale nakonec jsme tuto kategorii vyhráli. Chudák Halška si myslela, že vyhrála v tombole motocykl. Při přepočítávání nám totiž jeden člen chyběl, a tak jsme ji povzbuzovali at´ běží k nám, no a tím si myslela, že vyhrála. Následovala ohromná radost našeho klubu a společné foto všech zúčastněných. Bylo nás 36 + 2 členové létali někde ve vzduchu.

Ti se aspoň zúčastnili následujících oslav, které byly plné radosti a slávy. Plynule jsme propluli oslavou až ke koncertu Nirvany. Skoro každý z nás si šel zatancovat, byly to okamžiky plné doznívající euforie z výhry. Během koncertu došlo i na hod kytarou. Po koncertě s malým zpožděním začalo losování tomboly. Troufnu si říct, že to byl nejočekávanější moment na IRF. Hlavní cenou byl motocykl Indian CHIEFTAIN. Jedna z cen padla do našich řad. Velká gratulace Monče. Přišlo veliké napětí, losování o hlavní cenu. Výhercem byl Francouz Mr. Pascal Nigout. Gratulace. Po hřmotném potlesku jsme se s Mary vydaly na náš hotel. Asi tak v polovině výstaviště se náhle ze tmy vyloupla silueta muže, který k nám promluvil. Z navázalé konverzace vyplynulo, že to je v podstatě náš soused z Loun a že si díky nám pořídil také Indiana. Prý tak dlouho obdivoval toho našeho Scoutíka, až si také dopřál svého Indiho. Svět je fakt malej. Vzájemně jsme se doprovodili ke svým hotelům. Dostat se na náš hotel to chtělo opravdu hodně sil, dokonce i běhu. Opět se nám nedařilo otevřít vstupní bránu do hotelu. Nakonec s vypětím všech sil se dílo zdařilo. Byl to krásný den plný zážitků - sice trošku náročnější, ale stálo to za to. Když jsme se ukládaly ke spánku, odbíjela jedna hodina.

Nedělní ráno bylo ve znamení balení. Se svými zavazadly jsme se vydaly směr výstaviště. Bohužel už byla většina „našich“ vzhůru, a tak nás, tedy hlavně Mary, neminula fotka s „igelitkou“. Následovalo veliké modlení, abychom se vešly se všemi věcmi do zavazadlového prostůrku Scoutíka. Podařilo se. Když už jsme se sešli skoro všichni, následovalo řazení motocyklů na fotku. Už to máme v malíku, a tak to bylo hned hotové. Vzniklo několik fotek pouze s motocykly a pak také velké množství i s námi. Po poslední klapce u společného fota nastalo veliké loučení. Pak už se každý z nás vydal svým směrem. Já s Mary jsme se vydaly společně s Jeníkem a Eliškou tzv. kochací trasou. Některé její části byly hodně „advenutre“ lesem, najednou to divně cvaklo a prasklo nám péro na stojánku. Naštěstí gumicuk vše vyřešil a mohlo se pokračovat dál a dál. Domů jsme dorazily v pozdních odpoledních hodinách…

Byl to velice krásný víkend, plný zážitků, nových lidí a hlavně srandy. Díky za tohle všechno Vám všem. Jste nejlepší…