Předpověď počasí na tento výlet je tak hnusná, že se o tom nikomu ani nechce mluvit nahlas. Vyjíždíme z Prahy a všude okolo se mračí. Naštěstí je alespoň teplo, takže to jde. Na oběd stavíme v country restauraci před Dvořištěm a jsme tu jediní hosté. Jídlo je v pohodě , uděláme si pár fotek s plastovým Jackem Danielsem a frčíme dál. Žádná katastrofa se po cestě nekoná a jen drobný déšť na konci trasy zapříčiní, že do penzionu Lampellehen u Berchtesgadenu dojíždíme drobátko navlhlí. Svojí fůru kilometrů máme za sebou, drobně prší, tak už můžeme kliďánko zůstat na místě a ochutnávat místní speciality na terase pod markýzou. Ráno vyrážíme na Orlí hnízdo a zdá se, že je nám Manitou nakloněn. Mraky se sice honí, ale občas i zasvítí sluníčko. Příšerná předpověď odradila všechny turisty, tak není skoro žádná fronta na autobus nahoru a vyjíždíme skoro hned bez čekání. Temné mraky nad námi podsvěcuje ostré slunce a krajina pod námi vypadá dost dramaticky. Když se pokocháme a občerstvíme, vracíme se dolů a stavíme se ještě u Adolfa na statku, což ho asi moc netěší, protože nám shůry posílá zase déšť. Než dojíždíme do restaurace na protějším kopci, zase svítí sluníčko a my se usazujem na zahrádce pod deštníky. Objednat si jídlo stíháme ještě za sluníčka, z údolí se ale blíží bílá stěna a my fofrem mastíme do útrob provozovny, protože to co se žene je fakt mazec liják. A tak se stalo, že jsme se z té nervozity jak se odtud z těch kopců v tom lijáku dostanem prostě obyčejně přežrali. HOWGH. U kafíčka potom čekáme na mezeru mezi dvěma lijáky, že jako dojedem na penzion suší. Mezírku jsme našli, ale suší jsme stejně nedojeli. Odpoledne je nám tedy souzeno zase strávit na už částečně mokré terase, ale pan domácí se postaral o to, aby nám nebylo líto, že nejezdíme. Ráno se předpověď vyplnila do puntíku. Leje strašně. Naštěstí máme s sebou našeho příznivce Mazánka s Editou, kteří ještě nejezdí na motocyklu Indian /Špatná práce Pete !!!/. Za slíbený drobný poplateček jsme tedy postupně a potupně vozem české provenience značky Škoda přemístěni k solnému dolu v Berchtesgadenu, kde máme objednanou prohlídku. Sebevědomě předbíháme remcající "japonce", fasujeme montérky a šup s námi do vláčku, který nás zaveze někam, kde nás posaděj na dřevěnou skluzavku a šup s námi tentokrát dolů do dolu. Hezký !!! Prohlídka byla moc pěkná i stěnu jsme si olízli, jestli jako je to recht a ten hnědej kámen je fakt sůl. V lodičce, která nás nakonec veze přes podzemní slané jezero si připadáme jako v podsvětí. Jen ten Cháron má žluté holínky a montérky !?! Denní světlo i liják venku nás nakonec docela potěší. Dalším bodem dnešního výletu je celkem profláknuté, ale vždycky nádherné Konigsee. A teď zase přišla Mazánkova velká chvíle, za drobný poplateček nás bez remcání přemísťuje k jezeru. Tady je jak po vymření a mně se zase vtírá hříšná myšlenka, že čím víc hnusně je, tím víc si to hrdina, který si nečas nepřipouští užije. Nasedáme tedy bez fronty na lodičku a míříme přes celé jezero ke kostelíku sv.Bartoloměje. Ve chvilkách, kdy se z lijáku stává jen déšť se fotíme a pak se vrháme do Fischerei na břehu jezera, kde prodávají neskutečně úžasné uzené ryby. Mňam. Někteří members si dávají dokonce nášup, ale přístav se pomaloučku vylidňuje, tak po té žranici spěcháme na loď, která nás zaveze zase zpátky do civilizace k uličce plné restaurací a obchodů pro turisty. Po příjezdu zjišťujeme, že máme minimálně dvě fůry času, protože tím, že nikde nebyly fronty, ušetřili jsme spoustu minut. Nikdo se asi nebude divit, že středem našeho zájmu se stávají stánky s deštníky a klobouky. Že nám to po nákupech šíleně sluší je jasné. HOWGH. Návrat na penzion je po částech, tak jak nás Mazánek nacpal do auta a aniž jsme se domluvili, všichni jsme usoudili, že takový odpolední klid na lůžku není vůbec špatná věc, zvlášť když indiánský našinec je sakumprásk provlhlý studeným alpským deštěm. Z pelíšků se pak vracíme rovnou do jídelny na večeři a po ní začínáme ochutnávat výrobky místní Grasslovy likérky. Proochutnáme se pak až do zavíračky a jdem spát. V neděli ráno jedem domů a pro změnu leje. Když se zdá, že už neprší, vyrážíme do Salzburgu, prohlédnout si Red Bull Arénu. Je to paráda, obří supermoderní skleněný hangár je plný letadel, vrtulníků, formulí a kdovíjakých samohybů, které slouží pod touto značkou. Než se dokocháme, začíná lejt, tak šup do gumových dupaček a jedem. Střídavě leje nebo leje. Jednu z mála chvilek kdy na pár minut vykouklo sluníčko kluci využívají k opravě Michalova nemocného motocyklu. Oběd plánujeme až u nás a tady nastává problém. Všechny hospody na cestě jsou beznadějně narvané, nebo tam vůbec nejsou. HOWGH ! Nakonec se nad námi, promočenými a hladovými motorkáři slitují v Restauraci U Koňské brány ve Velešíně, za což jim teď veřejně děkuji. V mezeře mezi dvěma autobusy turistů nám nalejí alespoň teplou polévku a my máme šanci chvíli schnout, než nám na záda začnou šlapat objednaní hosté. Střídavě už sluníčkem a deštěm jedeme domů a já se neúspěšně snažím dopočítat, kolik drobných poplatečků teď dlužíme Mazánkovi za jeho služby a doufám, že Sáře a Petrunkovi bude stačit jen poděkovat před rozvinutou čelenkou za krásný výlet. Nakonec si říkám, že když se to vezme kolem a kolem, užili jsme si spoustu legrace a počasí bylo vlastně docela dobrý, při vzpomínce na tu tragickou předpověď...
Pro IMRG Indian Prague Joly