Věřte - nevěřte, ale tenhle výlet se nám zase náramně povedl. Ve středu odpoledne jsme se všichni sjeli do „Penzionu u Ledererů „ v Saalbachu. Když jsme se konečně dohodli, kdo nejvíc po cestě zmoknul, zasedli jsme ke slavnostní hostině, tj. každý se vytasil s tím, co mu zbylo z cesty, přidalo se skoro studené pixličkové plzeňské z místní Billy a projuchali jsme se až ke spaní. První den vyrážíme pod velením Petrunky. Zná to tady jak své boty, takže mimo klasické Kaiser See jsme s ním navštívili a částečně vyplenili také místní palírnu a odvezli si nejednu lahvinku Grassl Gebirgs Enzian Schnapsu. A aby těch suvenýrů nebylo málo, kafíčko jsme si dali v restauraci vedle přírodní výrobny mramorových koulí. Muhlenkugeln – to je slovo, co ? Po pár enciánech se to vyslovuje móóóc dobře. Bavíme se tím pak celý večer. Na cestě zpátky se stavujeme na srazu, protože kvůli tomu tady jsme. Dáváme sice studený, ale ostudně drahý a vlastně taky nedobrý pivo, pokoukáme po stánkách, chvíli sledujem cvrkot a pak šupem do penzionu, páč se fakt děsně mračí. Naštěstí nic nespadlo a večer dokončujeme stylově na zahrádce penzionu s burákama a Enziánem. Další ráno se rozdělujem na dvě skupiny. Ti, co pohrdli nádherným výjezdem na Grossglockner s tím, že už je moc profláknutý, jedou na Krymmelský vodopád, ten prý je profláknutý míň!?! My hrdinové – já, Carlos, Sára a Petrunka jsme odhodlaný učinit další z výstupů severní stěnou na vyhlídku pod Grossglocknerem, ať to stojí, co to stojí ! Vyjíždíme teda za minimálního provozu až na špičičku vyhlídky proti tomu 3798 metrů vysokému horskému štítu, co dal téhle cestě neoficiální název. Přiznám se, že závěrečná šnekovitá uzoučká cestička, vyskládaná mokrýma kočičíma hlavama mi vůbec nedělala dobře. Nahoře jsme hned dostali vynadáno od silničářů, kteří tady malovali čáry na parkovišti, ale vyhlídka byla špičková a vítr fičel tak akorát, aby nás neodfouklo. Odtud se pouštíme přes hřeben na jižní stranu masívu. Jsou tady ještě zbytky sněhu, na několika místech tak do dvou metrů návěje kolem silnice. Jinak jaro, hořce a ostatní kytky kvetou jak o život. Na Kaiser Franz Josef Hohe konstatujem, že ten ledovec je fakt rok od roku menší a jdeme na dlabanec. Za oknem panorama ledovce, poletující orli, bašta. Z místního menu se nám osvědčila polívčička s tyrolským maxi knedlíčkem, pivo a pro mě jeden enziánek na zahřátí, páč je venku sice hezky, ale kosa. Sára s Petrunkou zvolili nevšední kombinaci gulášovky a šampíčka. Nakonec, proti gustu…No a jak se říká, že na horách člověk nikdy neví, tak na tom něco bude. Než jsme sešli ze schodů, začíná sněžit a najednou je z toho liják, ale jakej ! Indiána bys do té sloty nevyhnal! Takhle rychle jsme oblíknutý do nepromoků ještě nikdy nebyli. Rušíme další program a vracíme se zpátky. Jak jsem ale předpokládala, když jsme přejeli horský hřeben, bylo po dešti.V klídku teda sjíždíme zpátky dolů a jedem na Biker Manii. V centrálním stanu si dáváme hambáče, pivo Zipfer, který je s opatrností pitelný a chvíli pobudem. Pak se stěhujeme do klidnější předzahrádky nějakého hotelu a završíme ten náš výlet kafíčkem a pohárem. Po cestě zpátky na penzion ještě dovykoupíme zbytek pixličkové Plzně a večer už jenom dojíždíme na zahrádce zbytky zásob a pití. Na cestě zpátky se odpojujeme už u Salzburgu, ale mám zprávu, že všichni dojeli domů v pořádku. Jen my jsme se na Šumavě brodili kroupami. Naštěstí spadly dřív, než jsme přijeli, takže vlastně dobrý. HOWGH ! Pro IMRG Indian Prague Joly
