Když jsme plánovali tento výlet, nenapadlo nás, kolik strádání a utrpení nám přinese. Začíná to tím, že vlak jede už v 7.oo hod. takže někteří hrdinové musí vstát už v půl čtvrté. Další útrapy následují. Demižon slivovice v hlubině Milanova podpaží nevěstí nic dobrého, a taky jo, špunt jde ven hóóódně brzo. Do toho po ránu smažené řízky, bramboráčky z Mýta, někteří chlubilové vytahují další špunty a zátky…Nezbývá, než začít krmit a napájet celý vagón, jinak by se to nedalo přežít. Na hlavním nádraží v Žatci na nás v 9.oo hod. čeká zmrzlá uvítací delegace a jen nevěřícně sleduje, že jindy vážení members dokáží být „hraví jak koťata“, jak by řekl klasik. Po uvítacím ceremoniálu nastupujeme do připravených vozů a důstojně odjíždíme do města. V Penzionu U parku házíme bágly do jednoho pokoje, cvičně probudíme slovenské filmaře, kteří ve vedlejším pokoji vyspávají noční natáčení a jdeme ven. Čeká nás pěší túra do pivovaru mrazivým a liduprázdným Žatcem. Jediné místo, kde je teď v sobotu dopoledne trochu živo, je kluziště na náměstí, čehož někteří members, brusle nebrusle, okamžitě využívají. Jestli si myslí, že jim přestane být zima, tak nepřestane. Mrzne až praští. Prohlídka pivovaru by proběhla určitě docela nevinně, ale jak jsme tak nějak z toho vlaku rozdovádění, rušíme svými chytrými řečmi výklad průvodce, což ho docela …e. My ale nedáme pokoj, jsme dokonce tak chytří, že při cestě po schodech dolů do sklepů vymýšlíme a v praxi prokazujeme novou verzi gravitačního zákona: Čím blíž zemskému jádru se objekt nachází, tím silnější gravitační síla na objekt působí. HOWGH. To nejlepší , tedy ochutnávku piva tak absolvujeme s oslabeným mužstvem, ale dali jsme si i za nepřítomné. Na závěr prohlídky Petra a Michal, asi pod dojmem nedávno shlédnutého filmu pro pamětníky „Zítra se bude tančit všude“ obkroužili v polkovém rytmu automatickou plnící linku a jsme vypuštění zase ven. Vzrušením ze zážitků v pivovaře cestu ani moc nevnímáme a najednou jsme v teplíčku Restaurace U Orloje. Čeká nás oběd a dlužno říci, že pivo i jídlo výborné. Když konečně rozmrzneme, jdeme pro změnu zase ven, protože hnedle vedle je Chrám chmele a piva a taky Chmelový maják, 42 metrů vysoký. Zase se do nás zakusuje mráz. Prohlídku Chrámu bereme trochu hákem k velké radosti napůl zmrzlé průvodkyně, která nás hned poté sice s úsměvem, ale s jektáním zubů ujišťuje, že výtah na maják opravdu, ale opravdu nejede. My všichni, jako jeden indián, jsme ale rozhodnuti sebrat tu hozenou rukavici a vylézt nahoru po namrzlých schodech i s obědem v břiše. Povedlo se! Nahoře přenádherný výhled. Byl to boj, ale krááásnéééj ! Dole potom chvíli rozmrazujem Carlose, který jediný měl rozum a nikam nelezl. Bohužel zůstal na lavici v recepci, která je v ohromné bývalé asi sýpce a v zimě je tam větší kosa než venku. No a odtud je to kousek do penzionu, jdeme se tedy ubytovat a nadělujeme si hoďku odpoledního klidu v peřinách. V pět zase vyrážíme do terénu, ale teď už docela zkrotlí. Čeká nás El Toro Steak House. Konečně teploučko, pohodička, dobré pivo a steaky, že i members z USA by uznale mručeli. Večer pak vše završíme ve společenské místnosti penzionu. Zásob máme nebezpečně moc, tak aniž jsme se domluvili, začínáme hrát hru „Kdo uteče, vyhraje“. Ráno má pro nás Sára připravenou bohatýrskou snídani a hned je vidět kdo včera prohrál! Teď by to chtělo kafe, tady si ho uvařit neumíme, ale čeká nás návštěva Muzea Homolupulů, tak snad někde po cestě si ho dáme. Docházíme k husitské baště na žateckých hradbách, kde se usídlili potomci legendárního kmene Homolupulů, takto prokazatelně prvních pivařů na našem území. Na počest svých předků zde zřídili nejen muzeum se zděděnými historickými artefakty, ale také klubovnu s výstavou, dokládající současný pestrý kulturní kvas tohoto věhlasného národa. Kdo neviděl , neuvěří. HOWGH. No a po prohlídce muzea teda konečně jdem na to kafe! Myšlenka sice dobrá, ale… Plakali jsme, škemrali, škrábali na okna, klepali na dveře, bušili na vrata a nic. Nenašli jsme jedinou provozovnu, která by nás v neděli dopoledne přichýlila. Nezbývá, než se vrátit ke včerejší Restauraci U Orloje a ještě půl hodiny stepovat v mraze před vraty, dokud nám neotevřou. To kafe si prostě dáme až teď, v rámci oběda. Před druhou hodinou se loučíme s krásným městem Žatec a uvelebujem se ve vlaku. Teď už dokonale zkrotlí, protože ten špunt v Hlubinově demižonu se slivovicí je potvora nějak hluboko zaražený a nejde ven…… V Holešovicích na nádraží si pak dáváme pac a pusu a každý zvlášť se rozjíždíme do svých domovů. Teda jestli tuhle výpravu neodmarodíme, tak nad námi držel ruku sám Velký Manitou. HOWGH. Na závěr vyslovuji pochvalu před rozvinutou čelenkou Jeníkovi Muntovi , který celý program vymyslel a zorganizoval. Pro IMRG Indian Prague Joly
top of page
bottom of page