Na dnešní výlet jsme se dlouho těšili . Odkojeni " mayovkami", naplánovali jsme první historické setkání indiánů na Indiánech a indiánů skoro opravdických. V Kempu Western Vochtánka v Potštejně se koná Velký indiánský víkend a my tam taky budeme. I přes několik objížděk a silničních uzávěr se dostáváme do Potštejna docela brzo a jdeme se ubytovat do Hotelu Praha. Odlehčíme trošku našim strojům a jedeme se jen tak na otočku juknout do kempu, jak to tam vypadá a tak. Cesta od silnice je pro motocykly téměř nesjízdná, vede nahoru - dolů a je to docela fuška. Přestože akce ještě nezačala, uprostřed lesů na louce na břehu řeky nás vítá indiánská vesnice, z jednoho vigvamu se kouří, v dálce sveřepí šakali zavile vyli ...sakra, už zase kecám..., jinak klídek. My zajíždíme k saloonu, abychom zjistili nějaké informace o zítřku a to bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat. Ujala se nás organizátorka akce, která na nás zavolala fotografku a ta nám zase dohodla, že místní rudé tváře jsou ochotné pustit bledé tváře do své vesnice a nechat si párkrát ukrást fotoaparátem duši. Tak teda jedem přes bažinatou planinu na břehu Divoké Orlice a nastává družba mezi indiánskými kmeny a to slíbené focení. Když už nás mají plné zuby, odjíždíme zpět do saloonu, kde se chvilku občerstvujeme a čeká nás zase ta cesta k silnici do Potštejna, která je plná štěrku a klouzavého prachu ve vyjetých kolejích. No , dali jsme to všichni, ale mnozí indiáni na tu cestu moc rádi nevzpomínají. HOWGH. Parkoviště u hotelu je plné, tak jedeme k našemu kamarádovi, který tu bydlí. Chvilku posedíme u kávy a pixličkového piva Chang , které bylo jediné možné k zakoupení a následnému převezení ze saloonu sem a "za trest" mu pak ozdobíme zahrádku našimi stroji. Večer v hotelové zahradní restauraci strávíme za poslechu jemně rozladěného svingového orchestru a tanec samozřejmě nemůže chybět i když štěrkový taneční parket není úplně ideální. HOWGH. Ráno nás překvapil Michal, který tu měl "nebýt", ale nějak zmáknul své povinnosti dřív a my jsme zase v plném počtu. Vyrážíme na vyjížďku, jejíž součástí je návštěva zámku Doudleby v Čechách. Na parkovišti se k nám žene nějaký člověk a prý "nestůjte tady, jeďte až na nádvoří". Naše stroje tedy parkujeme uvnitř na hrbolaté dlažbě z obřích oblázků a turisti si nás fotí možná víc než nádherná sgrafita, kterými je tento zámek vyhlášený. Z romantické prohlídky zámku se vracíme zpět do hotelu, parkujeme na uvolněných místech u plotu a pěšky míříme po bývalé lázeňské kolonádě kolem Orlice do kempu. Začíná drobně pršet, tak obsazujeme stoly pod slunečníky a doufáme, že tu vodu nahoře někdo zastaví. V průběhu odpoledne se pak střídá sluníčko s přeháňkami, ale ani indiáni na koních, ani návštěvníci akce to moc neřeší. Dětem vůbec nevadí že jim prší do mističek s hranolkama, koně vodu ze sebe oklepou a indiáni mají svoje kostýmy z kůží, těm voda neuškodí. No a když jsou k večeru slunečníky nad našimi hlavami dostatek nacucané a začínají propouštět vodu, uchylujeme se dovnitř saloonu a to na poslední chvíli. Stejný nápad totiž mají také lidi ubytovaní v kempu i indiáni, teď už převlečení do civilu. Lidí milion, u našeho stolu vždycky jeden member chybí, protože fronta u baru je mocná, tak vždycky jeden přijde s pitím a další odejde stát frontu a tak pořád dokola. V kempu se teď už rozpršelo děsně a louka je celá pod vodou. V tom lijáku venku hraje country kapela pod střechou velkou tak akorát pro ně, posluchačů ochotných moknout mají ale pomálu. Tak se tam při odchodu zastavujeme a nezapomenutelný zážitek z Michalova "Samurajího tance mezi kapkami deště" jim hned tak ve vzpomínkách nevybledne . HOWGH. Trochu strašidelnou cestou kolem řeky se dostáváme zpátky do civilizace a v hotelu kazíme plány personálu užít si poklidný zbytek směny s cigárkem na zahrádce. Usazujeme se v už uklizené restauraci a jsme tak rozdovádění, že nejsme schopní si ani objednat tatarák na dobrou noc. Nikdo nechápe čemu se pořád smějeme, ale nejde to vypnout. Nakonec zjišťujeme, že minimálně jeden z nás se asi smát přestal a ten tatarák fakt objednal. A dobře udělal, topinky a syrové maso nás konečně doráží a jdeme do hajan. V neděli se vracíme slunným dnem domů. Oběd máme domluvený u Kutné Hory v restauraci Na Pašince. Vaří tu výborně a Michal si navíc odtud odváží zajímavou vzpomínku. Schválně se ho zeptejte ! HOWGH . Po obědě se ještě stavujeme u Želdova kamaráda, kterému naprosto neslušně vypijeme všechno kafe a sežereme švestkový koláč, Emil se nám pochlubí novými kolektory na střeše své chaty a zase se rozjíždíme do všech stran, abychom se zase příště mohli setkat na dalším výletu.
Pro IMRG Indian Prague Joly