Typicky šíleným pátečním provozem se prokousáváme do Mělníka, kde máme sraz se Želdou. Monika za námi dojede, až bude mít padla. Už, už si brousíme zuby na krásné „dubské“ zatáčky, ale dnes nám není přáno. Za Želízy stop, stojící kolona, nikdo neví co se děje, auta obrac , tak my taky. Bereme to někde „přes humna“, protože Želda je domorodec a ví kudy tudy. Přistáváme potom někde u Lindavy a jdeme na oběd do Sklářské Krčmy. Lidí tak akorát, v chládku pijeme pivo, sledujeme sklářské mistry při práci a čekáme si na jídlo. Chvilku ještě posedíme venku na terase nad jezírkem s vodotrysky, pokocháme se výrobky sklářské dílny AJETO a je to. Odtud se vydáváme do Chřibské za mistrem Ryšavým, do jeho sedlářství. Umí krásné kožené doplňky na naše Indiány. Vyzvedáváme si tady objednané věci a ještě se stavíme v Kamenickém Šenově u kamenných varhan Panská Skála. Pyšná princezna tu sice není, zato pořizujeme pěkné foto – my a skála. Kulturně obohaceni jedem konečně do Jítravy do Penzionu Pivnice ve Dvorci. Sedíme si pak v klídku na terase uprostřed rozkvetlých luk, pozorujeme čápy na lovu, koně ve výběhu a pijeme pivo Rezek. Dá se vypít akorát jedno studené na žízeň. Další už je skoro sebevražda. Taky je tahle hospoda i v tom vedru prázdná. My slabší jedinci se vydáváme na průzkum terénu a zjišťujeme, že v místním hotelu U Podkovy mají sice Plzeň, ale dneska nám načepujou jen z útrpnosti. Je tu totiž uzavřená společnost – svatba. Zítra už nás nepustí ani na to jedno. Vracíme se tedy zpátky a teď kterak nemožné se stalo skutkem. Za jedněmi vraty, v bývalé hasičárně, objevujeme ten nový báječný svět společenských klubů současné české vesnice ! Juknem tam a hned nás všechny chtějí za členy. A na hóóódně dlouho. HOWGH. Ráno naše řady posilují Petra s Michalem. Protože se na ně nedostalo ubytování v penzionu, staví si hned vedle na louce svůj plátěný zelený apartmán 1+zip. Dáváme mu pracovní název „U tří stromků“ a jedem všichni do Kryštofova údolí. Je tam dneska tradiční „Údolská pouť“, tak se těšíme. Co vám mám vyprávět ! Mezi všechny ty kolotoče, buřtárny, stánky, místní orloj a staré pouťové atrakce se nám daří vsunout i návštěvu Muzea betlémů a všeho, co půdy vydaly. To je radosti, když naši indiáni poznávají traktůrky a mašinky, se kterými si hrávali ! My baby zase řešíme, který že ten kočárek pro panenky jsme jako holky tlačily a s kterým medvídkem usínaly. Uf, musím zatlačit slzu – bylo to krásný ! Po obědě vyrážíme krásnou přírodou podještědí kam jinam, než na Ještěd. Vyjíždíme až úplně nahoru, což některým pěškařům a pejskařům nejde moc pod nos, ale ať. Máme taky nárok. Všichni, indiáni a Indiáni, se kocháme tím krásným výhledem. Sluníčko nám sice tady na tom vršku pekelně zatápí, my ale víme, že nedaleko je peklo, které bude v těchto vedrech daleko příjemnější. Prcháme tedy z toho kopce dolů a je jasný, že jedem do Pekelných Dolů. Je tu vcelku klídek, ostatní motorkáři si asi zbaběle natáhli svoje kožený plavky s cvočkama a čvachtají se někde na koupališti. Ne tak my – indiáni. Projíždíme se s chutí těmi chladnými jeskyněmi a je to príma! Po ochlazující kůře polovina naší expedice míří ještě do Sloupu, my ostatní jedem řešit zapeklitý problém - co dneska večer pít. Nezoufáme, třetí dnešní peklo řešíme s indiánskou lstivostí. Místní benzinku opouštíme s náručí plzeňského pixličkového s prosbou o doplnění zásob do jejich lednice. Správného indiána prostě nerozhodí svatba v hotelu ani zavíračka v klubu. Potom teda sedíme na pařízku u zeleného apartmánu „U tří Stromků“, konzumujeme si hezky podle svého a stíháme i oslavit Petřino „první škrtnutí stupačkou“. No a když zásoby docházejí, někteří se plynule, ale po částech přesunujeme na benzinku, kde nejenže pro nás mají další várku chlazených nápojů, ale využíváme taky docela příjemné posezení s kočičí společností. No a v neděli ráno, jakoby do vrabců střelil, jedeme každý zvlášť domů, fofrem zalít svoje uschlé květinové truhlíky a zahrádky. Pro IMRG Indian Prague Joly
